Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Úterý 24. září 2019 bylo ve znamení zkoumání hlavního města Spojených států, a že se bude opět jednat o slunný den, bylo jasné hned po částečném roztažení záclon. V osm hodin ráno už do pokoje pronikaly paprsky světla a za průhlednou oponou se na nás smálo rozjařené sluníčko. Z času na fotce se závěsem (8:06) lze usuzovat, že noc byla klidná a umístění našeho hotelu u rušné komunikace nemělo vliv na pohodlný spánek. Hotel byl vskutku dobře odizolovaný a ranní dopravní špička nás nechala klidnými, protože jsme o ní zatím nevěděli. 

V klidu jsme si tak mohli dát další kolo monstrózních amerických snídaní, kde hrály prim opět vajíčka na několik způsobů, slaninka, opečené tousty, nějaké to masíčko a několik sladkých teček. Že jsme ve velkém městě ve velkém hotelu však mělo za následek, že si také nebylo kam uvnitř sednout. Proto jsme si snídani upižlali plastovými příbory na papírových táccích hezky venku na “čerstvém” vzduchu. Je třeba podotknout, že i kdybychom jedli uvnitř, jiné vybavení bychom stejně nedostali. Venku ve stínu bylo v krátkých rukávech, až na občasné poryvy větru, docela teplo. Co se týká zvukové kulisy, tak za přírodní izolací ve formě vzrostlých stromů jsme pak tušili přítomnost Američanů, jak si to “šumí” do práce.

Šumění klimatizací ale nevydržela Dominika, která ten den už definitivně ulehla s rýmou. Bylo až s podivem, že velké přechody teplot už nesundaly celou naši výpravu. Zejména na Floridě bylo pro našince střídání teplot opravdu extrémní. Situace se sice postupně zlepšovala a podzimní teploty venku a uvnitř se cestou na sever sobě přibližovaly, ale stále bylo venku přes den kolem 30 stupňů a v klimatizovaných budovách teplota klesala hluboko pod 20.

Na výzvědy do hlavního města jsme tedy vyrazili ve dvou. Hned po otevření dveří hotelu jsme si konečně uvědomili, že venku řádí dopravní špička. Pozorný čtenář minulé kapitoly ví, že oficiální přístupová cesta do hotelu vede pouze přes silnici a v okolí ubytování se nevyskytuje jediná “zebra”. Absence těchto lichokopytníků běžně namalovaných na asfaltu nám zde trochu zkomplikovala situaci. Nezbylo nic jiného než si zahrát na “Crossy Road” a přeskákat rušnou ulici “S Van Dorn Street” ve stylu slepičky ze zmíněného známého herního titulu. Ani jeden jsme o žádný ze svých životů nepřišli, a nemuseli se tak vracet opět na kraj silnice - byl to ale boj. Bez pomoci místních řidičů bychom nejspíše uprostřed silnice stáli ještě nyní. Dobrodružství jménem “překonej ve zdraví šest pruhů” pokračovalo akcí "najdi cestu vedoucí pod nedaleký most". To už šlo snadno, protože na druhém břehu už na nás čekaly kaskádovitě vyskládané panely, po kterých jsme sešli až na vychozenou cestičku, která se už napojila na oficiální trasu pod silnici I-95. Tudy byste ale chodit ve tmě opravdu nechtěli. I když jsme nepředpokládali nějaké nebezpečí, prostředí bylo jako z hororového filmu. Lávka pro pěší, která byla pod mostem vystavěna nad šikmým náspem, ale byla vyřešena vtipně. Díky ní jsme mohli konečně zamířit k blízké stanici metra nesoucí stejný název jako silnice, kterou jsme před chvílí adrenalinově zdolali.

Vzhledem k tomu, že se považuji za milovníka železnice, jsem se na změnu typu dopravy velice těšil. Vybaven základní znalostí místních tras, přestupních a cílových zastávek, které potřebujeme neminout, jsem s úsměvem klusal do vestibulu. Znalost, která nám ale oběma chyběla, se záhy ukázala býti velmi zásadní. Jak funguje nákup lístků? Budeme pozorovat místní a uvidíme… Lidé byli vybaveni předplacenými kartami. Ty nemáme a den předem “googlení” neprozradilo žádnou aplikaci, která by nám s nákupem pomohla. Takže hezky postaru k automatům. Těch bylo v prostorném vestibulu hned několik a podle mě se muselo jednat o rebrandované automaty z fast foodů, protože velikostí je hodně připomínaly. Místo nekonečných druhů příchutí jsme ale před sebou měli seznam stanic a vedle nich částku potřebnou k dostání se do konrétního bodu. Zbytek zabraly různě umístěná tlačítka, platební slot na kartu, mince a bankovky. Bezkontaktně se ale ani zde platit nedalo. Poznámka z budoucnosti (nynější současnosti)… Nyní platit bezkontaktně lze a existuje i mobilní aplikace. Covid doba přinesla tuto inovaci nakonec i do Washingtonu, stačilo si ještě rok počkat. Zpátky do minulosti… Pokud mě paměť neklame, pro jistotu, abychom si nekoupili úplný nesmysl, jsme si přivolali na pomoc ještě místního zkušeného zaměstnance z kukaně. Po následujícím boji s platbou za předplacený kredit a plast, na kterém bude nahraný, jsme konečně byli vpuštěni za turniket.

Protože jsme se nacházeli daleko od centra města, nástupiště a trať se nacházely nad povrchem. Přišli jsme si trochu jako někde na malém městě čekajíc na dieselovou lokálku. Místo ní však přijela postarší elektrická souprava opticky malého vzrůstu. Ze směru od Springfieldu byla už trochu zaplněná, ale své místo u okénka jsme si našli a mohli ještě dlouhé minuty pozorovat předměstí Washingtonu, než jsme se dostali pod zem. Naší přestupní stanicí, abychom se do centra dostali rychleji, se během putování modrou linkou stal Pentagon. Logicky se pak nabízela možnost, že před přestupem na žlutou se půjdeme podívat ven a pokocháme se notoricky známou stavbou. Pětiúhelníkovou budovu s rozlohou 600 tisíc m² jsme si samozřejmě nenechali ujít. Žádnou fotku s ní ale nemáme. Všudypřítomné nápisy, které zakazovaly jakékoli pořizování snímků pouhých, i pro rodinu, nás odradily. Jako doklad naší přítomnosti zde tak slouží pouze nenápadně vyfocený nápis “Pentagon Station” pořízený při jízdě po eskalátoru.

Obrázek: Nekonečná řada Food Trucků hned u výlezu z metra L'Enfant Plaza

Přežili jsme i mračící se vojáky se samopaly, bez problémů prošli turnikety a na perónu v podzemí jsme už jen čekali na žlutou linku, která nás měla ušetřit osmi modrých stanic a rovnou nás přenést do naší cílové stanice “L'Enfant Plaza”. Hned první souprava byla ta správná, takže do centra Washingtonu jsme byli převezeni za necelou půl hodinu, což byl určitě rekordní čas. Zde bych zmínil, že valná většina stanic, které jsme navštívili, nesla stejné architektonické rysy. Betonové jednoduché stanice, kde hlavním obrazcem byl zapuštěný kvádr. Co se mi na zastávce připomínající svou jednolodní konstrukcí stanici Praha - Kobylisy, líbilo, to byla hra světel. Narozdíl od Kobylis se zde vlaky míjely těsně jako třeba na našem Hlavním nádraží a nástupiště se nachází bokem od obou kolejí. Uprostřed mezi oběma kolejemi jsou umístěna světla ve tvaru “V” a jsou namířena směrem k oběma kolejím. Přijíždějící soupravy tak na stěnách stanice vyvolávají efekt rozšiřujícího se stínu ve směru jízdy soupravy. Z dálky, kdy ještě nevidíte na nástupiště, tak můžete odhadnout, v jakém směru metro přijíždí a nebo v jakém vám naopak ujíždí. Nevím, zda to byl záměr pomoci sprinterům, kteří chtějí chytat soupravy na poslední chvíli nebo jen vizuálně hezky provedený efekt, každopádně je velice vydařený.

Na skutečné světlo jsme vyšli kolem půl jedenácté a ihned následovalo chvilkové orientační zastavení. Na co se vlastně aktuálně díváme a kam chceme jít? Největší atrakcí, která se před námi zjevila, byla neuvěřitelně dlouhá řada food trucků zaparkovaných na kraji ulice. Kam naše oči dohlédly, tam byly dodávky s pochutinami. Počet pojízdných prodejen převyšoval minimálně číslovku 20 a pravděpodobně se všichni prodejci vzpamatovávali z ranní špičky a připravovali se na polední nápor zaměstnanců z okolních kanceláří. My jsme zatím hlad neměli a nabídku občerstvení tedy dále nezkoumali. Raději jsme se vydali směrem k šedesáti hektarovému parku “National Mall” - k zeleni, která propojuje většinu nejzajímavějších staveb ve Washingotnu.

Obrázek: Volkswagen Deluxe Station Wagon, který nevypadá příliš k světu, ale i tak jde o 26. automobil registrovaný jako národní historické vozidlo

Sedmou ulicí jsme proťali “Independence Avenue” a prošli kolem monstrózní stavby “Smithsonian National Air and Space Museum”, které se záhy pověnujeme více. Co jsme však logicky chtěli spatřit jako první, to byl legendární “US Capitol” a oproti němu do nebe šplhající se “Washington Monument”. Idylku nám trochu kazily jen rušné práce na silnici, díky nimž jsme nemohli ihned ukořistit čisté snímky druhé jmenované stavby, i tak na nás ale udělala obrovský dojem. Hlavním cílem hledáčku se tak stal, rovněž pár set metrů daleko stojící, “US Capitol”. I zde jsme měli ve výhledu automobil. Nicméně ne jen tak ledajaký automobil. Konkrétně se jednalo o 26. přírůstek do rodiny Národního registru historických vozidel (HVA). Kdo by čekal nějakého hodně přestárlého veterána, ten by se pletl, řeč je o dodávce “Volkswagen Type 2 Deluxe Station Wagon” z roku 1966, která patřila rodině Jenkins. Ta se zasloužila o dobro mnoha komunit na americkém jihu a jako svůj dopravní prostředek využívala právě tuto ikonickou dodávku. Autíčko je ale poměrně hodně sešlé věkem, a jak bylo ponechánu větru a dešti, tak z filmu Černí baroni víme, že koroze umí být prevít. Pokud si o něm chcete pročíst více, podívejte se na oficiální stránku HVA.

Obrázek: První pohledy směrovaly směrem k sídlu amerických zákonodárců. Ano, toto je známý US Capitol!

Pokud si myslíte, že naše kroky pokračovaly rovnou k sídlu americké legislativy, není tomu tak. Vzhledem k tomu, že jsme byli bez ženské části výpravy a před chvílí prošli kolem muzea letectví, rozhodli jsme se na chvíli jít se zchladit právě tam. Nutno podotknout, že toto rozhodnutí nás nestálo žádné finance. Pokud tedy odmyslím, že i čas jsou peníze - my jsme ale byli na dovolené. Muzea a galerie jsou totiž v hlavním městě zdarma. Bylo nutné pouze přežít další z mnoha bezpečnostních kontrol, které vás klidně svléknou do naha. Na druhou stranu, člověk se pak cítí trochu bezpečněji.

Říkáte si, že by nám mohlo stačit NASA, ale i přes přítomnost dalšího lunárního modulu nebo modelové třetí části Saturnu V, kterou se můžete projít, je zde plno zajímavých věcí a příběhů. Mimo jiné i krásná sekce věnovaná bratřím Wrigthům. Kdo četl předchozí kapitoly, ví, že kolem této rodiny máme v našem roadtripu co vylepšovat. Ve dvou patrech naleznete opravdu takřka vše, na co si vzpomenete i nevzpomenete. Nechybí počátky balistických raket a osoba Wernhera von Brauna, ukázka spojení modulů Apolla a Sojuzu. Bystré oko si všimne i přítomnosti České vlaječky, která se ještě pod názvem Československo pyšní na prvním místě tabulky “Diplomacy In Space”.

Obrázek: Jedno větší zákoutí muze letectví patří začátkům a kdo jiný by zde měl být než právě bratři Wrihtové!

Naše rychlé procházení šlo vcelku hladce až do doby, než si nás vyhlédla jakási zaměstnankyně, která dělala průzkum o muzeu. Mladá slečna byla neodbytná, takže jsme sedli a Michal, jakožto guru letectví prošel testem co je na obrázku a následovaly také otázky ve smyslu, co nám v muzeu chybí a jaký na něj máme pohled. Suma sumárum, z budovy jsme se do vyhřátého centra Washingtonu nakonec vrátili až po hodině a půl. Jak jsme při vystupování z metra odmítli okoštovat něco z tamních food trucků, občerstvení před námi, ve stylu budovy na Václavském náměstí, nám tentokrát přišlo velmi vhod.

Kromě dokoupení důležité balené vody jsem vyzkoušel i místní hot dogy. Inu, nejprve jsem se bál, co je to za Trikatela. Všechno vypadalo dokonale uměle. Co bylo ještě zajímavé, na americké rozměry se jednalo o velmi malý pokrm. Nevím, z čeho se pochutina reálně skládala, ale nutno říci, že chuťově byla vydařená a svůj účel, i přes velikost, splnila dokonale.

V klidu jsme poobědvali a co teď? Teď je třeba si obejít již zmíněný megapark “National Mall” a pěkně památku po památce. Na mapě se to zdálo kousek, v realitě víceméně taky, ale při aplikaci navigace znamenal tento park poměrně zajímavou procházku, ale ve spojitosti s brutálním vedrem jsme si říkali minimálně o úžeh. Na to jsme však měli připraven jeden trumf (alespoň se v tu dobu tato myšlenka takto tvářila) v podobě stažené aplikace Capital Bikeshare, a stačilo tak už pouze najít nejbližší stanoviště, kterých bylo ve Washingtonu opravdu hodně. Doslova na každém rohu jste viděli jasně rozlišitelná rudá kola. Jinou barvu/společnost jsme ani nezaznamenali. Kola nám měla výrazně pomoci překonat vzdálenosti jako Capitol - Washington Monument (1,5 mil) nebo Washington Monument - Lincoln Memoriam (0,8 mil). 

Obrázek: Tak na těhle krasavcích jsme jezdili nejen po parku National Mall

Ještě než jsme se ale dostali k naší online půjčovně, procházeli jsme kolem vzrostlých stromů a sledovali pod nimi partičku šikovných fotbalistů. Žádný americký fotbal se ale nekonal, hezky evropský soccer! Bylo obecně zajímavé, že takových skupin nebo jednotlivců jsme po cestě Amerikou viděli spoustu a vlastně neviděli nikoho, kdo by si trénoval s míčem šišatým, vždy to bylo kulaté. Je tedy vidět, že prestiž kopané za louží vrůstá, i když tuto skutečnost někteří místní mohou nést a nesli nelibě. O tom ale až v dalším díle.

Vraťme se ale k naší Tour de Washington. Přišli jsme ke kolům, na aplikaci namačkali tarif za 8 dolarů za jednoho, zaplatili Apple Pay, dostali kód pro odemčení kol, namačkáním kódu jsme odemkli zámky bloků a po uvolnění předních kol jsme mohli nasednout. Jednoduché jako facka, že? Ještě bych rád zmínil fakt, že koupený tarif nám sliboval neomezený počet výpůjček za den. Zde je třeba ještě dodat, že výpůjčkou se zřejmě myslela 30 minutová doba, do které bylo nutné kolo vrátit zpět do nějakého stojanu. Tohle nám ještě nebylo příliš jasné nebo jsme tomu nechtěli věřit, takže co je lepší, než si aplikaci vyzkoušet naživo, že?

Zkusili jsme kolo vrátit hned a znovu vypůjčit a vše vypadalo, že se počítá od nuly. Tak druhý pokus byl vrácení do půl hodiny a pak těsně po ní. Abychom ale také něco z pamětihodností viděli, obuli jsme se do šlapek a vyrazili směr “United States Capitol”. Zakotvili jsme u vyprahlého bazénku před majestátní sochou generála U. S. Granta. Kdo ví, jak dlouho zde takováto socha bude ještě stát, než se na ni vrhnou příznivci jednoho zvláštního hnutí. Protože naše dnešní mise byla převážně průzkumná, Capitol jsme si nechali na další den a pelášili po písečné cestě směrem k památníku prezidenta Washingtona. Mezi tím jsme samozřejmě neopomněli “procvaknout” kola ve stojanech. Cestou za nejvyšší stavbou města jsme minuli asi největší informační centrum, jaké jsem kdy měl tu čest vidět - “Smithsonian Castle”. Proč si jako informační centrum nepostavit rovnou hrad z červeného pískovce, že. Čas ale tlačil a dovnitř jsme se také nepodívali.

Obrázek: Washington Monument - Největší stavba v hlavním městě, více než 4x přesahuje maximální povolenou výšku pro novou výstavbu

Raději jsme pokračovali k největším slunečním hodinám, které jsme kdy viděli. Tedy, nešlo samozřejmě o hodiny, ale o obelisk velký 169 metrů, který házel opravdu uctihodný stín. Hezké uctění bývalého pana prezidenta, George by měl určitě radost. Hlavně z těch vlajek kolem, do kterých se krásně opíral silný vítr a výsledkem byly krásné momentky, které můžete vidět na fotkách. Na vrchol této chlouby města jsme se však dostat nemohli, zrovna bylo zavřeno, jaká smůla, kolikrát jsme to už jen slyšeli nebo viděli. Nemohli jsme tak vidět, že vyšší stavbu opravdu nenajdete. Ono to ani zákonem povolené není. Ve Washingtonu totiž nepostavíte stavbu vyšší než 130 stop (39,62 metrů). Přesto ale jedna taková další existuje. Konkrétně 50 metrů vysoká The Cairo, která byla spouštěčem nevole k vysokým budovám, a tak dnešní hlavní město je z pohledu vyspělých amerických měst dokonalá placka s velkou “anténkou” uprostřed, pod kterou jsme se zrovna měli čest nacházet. Obelisk nemusel být přitom tak vysoký, protože po čtvrtině jeho výšky došly peníze na jeho dostavbu. Dlouhých 18 let pak Kongresu trvalo, než takzvaně pustil chlup a stavba mohla pokračovat. V době otevření roku 1888 byla dokonce nejvyšší stavbou světa, což mu vydrželo jen do 6. května 1889, kdy v Paříži otevřeli veřejnosti Eiffelovu věž. Nebýt občanské války, asi by se Američané radovali z velikosti monumentu déle. Když už řešíme výškové budovy, tak pokud se na obelisk díváte od Capitolu z větší dálky, napadne vás okamžitě scéna jak z 11. září, kdy se děsíte optického klamu, jak do tohoto sloupu bourají letadla vzlétající z nedalekého Reaganova národního letiště.

Když je už řeč o létajících strojích, tak od památníku je vidět i ikonická budova amerických katastrofických filmů - Bílý dům. My měli to štěstí vidět, jak v jeho blízkém okolí neustále krouží helikoptéra. Jestli to byli jen zprávaři, návštěva pana prezidenta nebo samotný pan, ještě úřadující, prezident Trump, to jsme se samozřejmě nedozvěděli. Měli jsme ale jasno nebo jsme si spíše jednu variantu vybrali, že neuhádnete jakou? Aby těch památníků a staveb kolem prezidentů nebylo málo, další cíl byl Lincolnův památník. Velkou překážkou v cestě se nám ale ještě stala taková místní Křižíkova fontána. No, i tohle je trochu přitažené za vlasy, “World War II Memorial” se takto úplně označit nedá, i když to je vskutku vydařené “vodní dílo” a ty detaily kolem jsou nádherné. Kolem Atlantiku a Pacifiku jsou vystavené věnce a uvedeny všechny státy, ze kterých se do války Američané vydávali. I zde jsme se hodně zdrželi kvůli fotkám. 

Obrázek: Památník připomínající 2. světovou válku s krásným výhledem na památníky prezidentů Washingtona a Lincolna (za zády)

Na zmíněné “vodní dílo” však navazovalo další. “Lincoln Memorial Reflecting Pool” možná není pro každého vypovídající název, ale mnozí si ho dozajista spojí s masivními demonstracemi a shromážděními, kdy podél bazénku stojí tisíce lidí a další stovky tisíc v přilehlém okolí. Příkladem budiž rok 1963 a proslov Martina Luthera Kinga. I Forrest Gump a jeho Jenny se ikonickým bazénkem prošli. My jsme to vzali hezky podél břehu a mířili k velkému stavení připomínající antický Parthenón. Protože nám ale už vypršela půl hodina, jeli jsme nejdříve k nedaleké stanici rudých kol. K našemu překvapení nám aplikace nenadávala a nikde nikdo nechtěl nic zaplatit. V rychlosti jsem aplikaci prošmejdil a kde nic, tu nic. Inu, tak že bychom se nemuseli už tak hnát? Vidina poklidného cestování byla silnější než by bylo zdrávo, takže jsme si dále nenamáhali mozky a na kole si přijeli přímo pod schody památníku Abrahama Lincolna. Jeden vždy bude hlídat a druhý se půjde podívat, tak zněla domluva. 

Obrázek: Známý to bazének před památníkem prezidenta Lincolna

Inu, vydal jsem se na výzvědy jako první… Velkého mramorového pána na velké mramorové sesli nešlo přehlédnout. Na sochu padlo údajně 28 bloků mramoru a je vážně impozantní. Stejně tak výhled, jaký má. Přes davy lidí je to pro smrtelníka horší, ale z jeho pohledu to bude určitě o poznání lepší. Jak jsme nikde zatím nenarazili na významný turistický ruch, tak tady významný opravdu byl. Vyfotit si v klidu pana prezidenta bylo takřka nemyslitelné. Stejně tak středový pohled na monument, který jsme si popisovali výše. Protože jsem chtěl dovnitř pustit i Michala a nechtěl překážet ostatním, moudré texty ze zdí jsem si vyfotil a samozřejmě ještě doteď nepřečetl. Je jich ale významně méně než těch z pevnosti v St. Augustine, tak to třeba jednou zvládnu.

Obrázek: Sám velký mramorový Lincoln v nadživotní velikosti hledící ze svévho antického příbytku

Od prezidentů minulých jsme se vydali vstříc tomu současnému. Vlastně, nyní už také minulému. Nicméně, ve stavbě, ke které jsme se chystali, by měl mít své sídlo vždy nějaký aktuální prezident. Samozřejmě je tímto myšlen již zmíněný Bílý dům, který jsme si přijeli prohlédnout zblízka. V té době nebyly hranice velkých černých plotů tak velké jako před nedávnými volbami. Na kole jsme se tedy projeli i po “The Ellipse” v Prezidentském parku. Dál jsme se ale nedostali a jen sledovali roj strážců prezidentova okolí. Kolikrát jsme museli být zvěčněni na nějaké kameře, to snad ani nelze spočítat. Zkusili jsme to tedy z druhé strany a chtěli vidět v reálu hlavní bránu a plot Bílého domu. Jaké to ale opět bylo zklamání, když jsme z Pennsylvania Avenue viděli jen stany jistého pána, který už zde měsíce nebo roky proti něčemu demonstruje a radši ani nevím, kam chodí na záchod. Možná byl stan zrovna na nějakém víku od kanálu, kdo ví. Zbytek pohledu tvořil projekt “oprava plotu Bílého domu”.

Pokusil jsem se dojet k “Lafayette Square” a z mírného kopečku udělat další fotku, ale o moc lepší to tedy nebylo. Stan mi ale zakryla skupinka asiatů, která si v pohodě pošlapávala trávník na místě, kde bych zrovna čekal spíše ohleduplnost už jen pro vlastní bezpečí nebo peněženku. Mimochodem, i zde se nachází pár soch, které mohou jistou část obyvatel USA zneklidňovat.

Obrázek: Notoricky známá bílá stavba, kde sídlí američtí prezidenti. Měli jsme to štěstí, že jsme si Bílý dům mohli prohlédnout relativně zblízka

Kam teď? Protože si nemusíme příliš dělat starosti s návratem kol, tak proč to nevzít 2 míle k památníku Thomase Jeffersona, třetímu prezidentu Spojených států. Po 17. ulici jsme si ještě zvěčnili pár zajímavých budov včetně budovy, kde se nacházela kancelář pana Eisenhowera. Jak jsme se přibližovali podél velké vodní plochy k novému cíli, bylo vidět, že i zde budeme mít smůlu na čistou fotografii. I Thomasovi opravovali střechu nad hlavou a všudypřítomné lešení příliš sexy nebylo. Zde jsme pouze vzdali čest formou rychlé stop-and-go zastávky a vyrazili dál. Kam ale vlastně? Půl čtvrté odpoledne, krásný čas. Co se tedy jen tak projet podél řeky Potomac a podívat se na letadélka, jak zvládají náročné starty u letiště obklopeného vodou a zřejmě s poměrně omezeným koridorem, ve kterém při vzletu mohou manévrovat. Protože výběžek s golfovým hřištěm uprostřed, jenž byl z jedné strany omílán řekou Potomac a z druhé strany umělým kanálem s drahými jachtami, nebyl pro nás dostatečnou výzvou, vymyslel jsem pokračování. Baseballový fanoušek věděl, že opodál dnes hraje svůj dvojzápas tým Phillies. Ne nadarmo jsem si vezl ve svém novém NASA batůžku náhradní kšiltovku Phillies. 

Je tedy pravda, že jako místně neznalí jsme netušili, že budou okolní stezky kolem hřiště jednosměrkami, takže jsme rovnou jeli celou dobu v protisměru. Vítr nám půlku cesty také zrovna nepomáhal a že nebyl zrovna slabý. Těch 6 mil od poslední památky bylo tedy trochu náročnějších. Odpočinout jsme si chvíli mohli u lékárny, kdy Michal své přítelkyni kupoval medikamenty pro brzké uzdravení. Mezi tím si nešlo nevšimnout, že červená kola jaksi podstatně vymizela. Jsme tak blbí nebo jedni z mála sportovců, kteří se odváží vydat dále? Odpověď si nechám ještě chvíli pro sebe.

Obrázek: Do sbírky prezidentů nám nesměl chybět ani Thomas Jefferson a jeho památník

Čím více jsme se blížili (do kopce) ke stadionu “Nationals Park”, tím více začala obydlí a lidé kolem být více jiní, než jsme byli doposud zvyklí. Řekněme, že sem bych se večer asi sám vydat opravdu nechtěl. Takové slušné ghetto, kde je v okolí bordel a afroameričené v roztrhaných nátělnících si přímo před hlavní ulicí a vámi vyhulují trávu zatímco se nešťastnice policistka snaží řídit ručně dopravu na křižovatce před ballparkem. Scéna jak z filmu. Není kam se hnout, z otevřených okýnek na sebe všichni pořvávají, včetně policistky, se kterou si pak jeden pán šel od plic popovídat. Pak jsme si říkali, že to žena zákona nejspíše nebyla a spíše se jednalo o zmocněnou pracovnici místního klubu, která řídila dopravu z garáží pod stadionem. Jinak už by se určitě střílelo.

Ani jeden jsme se tady necítili moc dobře a zde jsem si fotku s čepicí divizního rivala opravdu dělat zbaběle nechtěl. Přešla mě chuť si také zaplatit druhý zápas, který měl zanedlouho začít. Za tři dny si užiji přímo na domácí půdě Phillies. Navíc, tohle dávají večer v televizi, takže omrknu raději v klidu, teplu a bezpečí hotelu. Fotku stadionu jsem si ale udělal a nakonec byla realizována i ta s čepicí oblíbených Phillies. To jsem ještě nevěděl, že s předstihem měsíce šaškuji před stadionem výherce Světové série. Washington by na vítěze tehdy netipoval snad nikdo, kromě pár místních fanatiků. 

Blížila se pátá hodina a my potřebovali odevzdat kola, najít vstup do metra a vydat se zpět do hotelu za Dominikou. Stojany naštěstí byly kousek od stadionu a stanice vlastně jakbysmet. To jsme to krásně všechno zařídili a našich 25 km na kole bylo za 2x 8 dolarů krásným počinem. Cesta do hotelu trvala něco přes hodinku a všechno se tvářilo krásně. Až do momentu, kdy jsem se znovu podíval do aplikace, kde mě uvítalo místo 25 kilometrů rovnou kilometrů 100. Zase tak dobří jsme tedy nebyli a asi bychom byli mrtví trochu jinak. Barvu umrlce jsem začal mít až potom, co jsem se pro srandu prohrabával zákoutím aplikace a najednou narazil na zajímavou statistiku. Její čísla ale tak pěkná rozhodně nebyla. Přál jsem si, aby byla stejně chybná, jako v případě kilometrů. Pamatujete si na neomezený počet výpůjček po 30 minutách a jak jsme po hodině neměli nic naúčtované? Tak aplikace to před námi buď krásně skryla nebo systém neuměl počítat online, každopádně výlet v zeleni po památkách nás stále krásných 72 dolarů navíc za přešvihnutí času vrácení kol.

Obrázek: Od řeky Potomac jsme vystoupali až k místnímu baseballovému stadionu, kde se o pár týdnů později slavilo vítězství Světové série

Co teď s tím? Moji kartu naštěstí nemají, mají jen token prostřednictvím Apple Pay a to, když Apple nebude chtít, tak jim moji identitu nevydá, takže to necháme chvíli a uvidíme, co se stane. Prozradím, že jsem osoba, která nemá ráda dluhy a mnohdy platí i to, co nemusí a vidina toho, že by mě kvůli této částce případně nepustili do Států, mě donutila k doplacení částky. I když si myslím, že to byla krásná past na turisty, ale chyba byla velká na naší straně, že jsme to dopustili a neřídili se 30 minutami. Velká sranda byla, že jsem si navíc do aplikace musel uložit čísla fyzické karty, takže platba proběhla až po návratu do Prahy, kdy pak letěla pryč i karta a nechal jsem si vydat raději novou. Následné žádosti o kompletní vymazání dat ala GDPR se pak americká infolinka v podstatě vysmála, že jako něco asi smažou, ale něco musí uchovávat.

Obrázek: Zajímavá aplikace, ale dosti nepřesná. Tak dobří jsme v polykání kilometrů opravdu nebyli...

Druhý večer v hlavním městě jsem zakončil s baseballem, hamburgerem od Wendy’s, který mi spolubydlící opět ochotně přivezli, a také myšlenkami na to, jak jsme se nechali zblbnout. Doufám, že aspoň Phillies domácí Washington porazí… Bohužel, ani to nakonec nevyšlo, a to výsledek po většinu zápasu vypadal nadějně. Tak třeba příště.